Řekneme-li interpretace, jen těžko se nám asi vybaví cokoli konkrétního. Definovat tento abstraktní pojem není nic jednoduchého a z nejednoznačnosti chápání slova interpretace plyne řada problémů a nedorozumění. V zásadě lze vyměřit tři typy - tváře, jejichž podoby může interpretace nabývat.

Nejobecnější vůbec je interpretace přímá. Cílem přímé interpretace je maximální objektivita po všech stránkách. Interpret tedy nezanáší do svého textu (či jiného projevu interpretace) sebemenší subjektivní prvky a snaží se v pokud možno co nejvěrnější podobě třetí osobě umělecké dílo předat. Součástí přímé interpretace tak není jakékoli hodnocení, dojmy, či snad dokonce rozbor interpretovaného díla. Není ovšem vůbec jednoduché zbavit se všech subjektivních prvků, nehledě na to, že vytvoření skutečné přímé interpretace v její nejčistší podobě by bylo značně paradoxně nelegální, neboť by se jednalo o porušení autorských práv. A konečně většinou není možné dokonale věrně původní dílo přenést se vším všudy - ať už je to způsobeno nedostatky interpreta či snad prostředí, prostoru či formy.

Častěji se tedy můžeme setkat s interpretací kritickou. A to kritickou ve smyslu nikoli negativně hodnotící, ale ve smyslu obecném - hodnotící -, se kterým je novější význam často zaměňován. Součástí ideální kritické interpretace by měla být jednak objektivní část popisná, vlastně jakási zkrácená interpretace přímá (tzn. "jak to skutečně vypadá"), jednak části subjektivní - hodnotící (tzn. "jak se mi to líbí") a citová (tzn. "jak to na mě působí", "jaké pocity to ve mně vyvolává"). Bohužel, i tvorba kritické interpretace v sobě kombinuje nedostatky interpretací přímé (viz předchozí odstavec) a hloubkové (viz následující odstavec), což ji v očích soudného člověka činí téměř nepoužitelnou.

Zřejmě nejkontroverznější a nejobtížnější vůbec je interpretace hloubková. Jak již název napovídá, snaží se hloubková interpretace o proniknutí co nejhlouběji do uměleckého díla. Nejde již jen o popsání subjektivních prvků ("jak to na mě působí"), ale zároveň i příčiny ("proč tomu tak je"). Po formální stránce to znamená rozložení díla na jednotlivé prvky a stavební části, odhalení jejich vazeb a způsobu, jakým jsou skládány do celku. Interpret si dílo představuje jako mozaiku a tak s ním také nakládá - rozkládá a znovu skládá a odhaluje principy, na jakých funguje provázanost jednotlivých dílků. Po stránce obsahové se interpret pouští na ještě tenčí led - nestačí mu pochopení zjevných narážek a vtipů, ale hledá skryté motivy, snaží se číst mezi řádky a určuje "to hlavní" - celkový smysl a účel, za jakým bylo dílo vytvořeno. To má ovšem značná úskalí - jak nezasvěcený člověk může poznat, co vlastně autor měl či neměl na mysli? Chtělo by se říci, že jedinou cestou ven je tedy interpretace samotného autora, která může být jako jediná dokonale správná. Jenže oč je lepší, než interpretace každého jednotlivého člověka na planetě Zemi? Ve svobodné společnosti nikdo nemůže konzumentu uměleckého díla nařídit způsob, jakým má dílo vnímat a co v něm má vidět. Z toho ovšem plyne, že nelze vytvořit všeplatnou hloubkovou interpretaci! Nelze pak nezmínit fakt, že je hloubková interpretace až příliš snadno zneužitelná ve prospěch ideologie či náboženství (vzpomeňme na pokřivené komunistické interpretace klasických děl českého humanismu a obrození!).

Když tu vidíme pohromadě všechny možné typy interpretace, nemůžeme se ani divit Susan Sontagové, která ve svém textu Proti interpretaci tuto činnost odsuzuje. Zkrátka a dobře: dokonale správná a přesná interpretace neexistuje a nikdy existovat nemůže, už jen ze samé podstaty lidského druhu. Budeme-li se snažit jakkoli, vždy narazíme. Kladu si tedy na závěr článku otázku, zda je vůbec existence interpretace jako takové něčím přínosná a důležitá? A vzápětí odpovídám: není. Doufám, že se mnou v tomto budete souhlasit.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí